Workoutové hřiště ve vsi zvedá teenagery od obrazovek

Zarostlý plácek s oprýskanou klouzačkou, starší fotbalové hřiště a parta nudících se teenagerů, které sem rodiče na chvilku vyhnali od počítačů. Takový pohled nabízel střed vesničky Vlčice ještě před rokem. Teď tu stojí moderní workoutové hřiště, na kterém je neustále plno. Děti se navíc na jeho stavbě podílely velkou měrou. Plánovaly, kopaly, urovnávaly, uklízely. A o „svůj“ plácek se tak nějak automaticky starají i dál. „Snad jsme je tím i něco naučili,“ říká Monika Kočandrlová, jedna z místních, kteří projekt vymysleli a teenagery do něj zapojili.

Stará rozvrzaná skluzavka a pár pneumatik na laně. Tak vypadalo místo, kde se scházely menší děti z  lčic. Větší se pak mohly vybít na přilehlém fotbalovém hřišti. Těm, které na míčové hry nejsou, neměl prostor v centru malé podkrokonošské vesničky mnoho co nabídnout. Chodily sem jen občas, ze zvyku a z touhy po společnosti.

Monika Kočandrlová vidí na malé hřiště z domu. „Vyrostly na něm prakticky všechny děti z obce. Ale po těch letech už bylo jasné, že nestačí. Hlavně větším,“ vysvětluje. Nejvíce se to podle ní projevilo v průběhu prvního lockdownu, kdy děti neměly žádné organizované aktivity a venkovní hřiště bylo jedinou možností, jak se protáhnout.

Drsnost zdejší krajiny dokazuje kronika maxovského rychtáře, kterou nechali místní přeložit z němčiny a na vlastní náklady ji vydali jako svědectví o životě původních obyvatel. Stihli to během první vlny covidu. „Předchozí dva roky jsme strávili budováním Stezky svobody. Loni na jaře jsme ji chtěli slavnostně otevřít. Vzhledem k omezením to nebylo možné, tak se někteří z nás začali věnovat nalezené kronice,“ vysvětluje zdejší obyvatelka Věra Dřevíkovská.

Na slavnostní otevření musela Stezka svobody počkat celý rok. Dnes ráno se dočkala. A dočkalo se hlavně zhruba 150 místních nadšenců, kteří ji ve volném čase připravovali.

Cizí sousedé

Stezka spojuje tři obce, které jsou historicky součástí jednoho města – Horní Maxov, Lučany nad Nisou a Jindřichov. Každý si může sám vybrat, kde svou cestu začne a kterým směrem se po okruhu vydá. Fakt, že stezka nemá ani začátek, ani konec, je prvním ze symbolů svobody, které nás dnes čekají.

My svůj výlet začínáme na Horním Maxově. Právě tady totiž myšlenka na stezku vznikla. Necháváme se vést malými kruhovými značkami na stromech v barvách trikolóry. Celkem jich 12 kilometrový okruh lemuje několik set. Přestože spojuje části města, povede nás většinou lesy a loukami. Lidé tu žijí odděleně a kvůli tvrdým podmínkám zdejší krajiny neměli nikdy příliš času na budování vřelých sousedských vztahů. Často se ani navzájem neznali. I tuto studenou atmosféru chtěli iniciátoři Stezky svobody prolomit.

„Proto je Stezka svobody občanský projekt, který není řízen jakoukoliv organizací nebo spolkem. Kdo ze sousedů chtěl, přidal se s pomocí nebo přispěl nápadem. Mnozí nabídli své profesní kvalifikace. Díky tomu, jak postupně lidé k projektu přistupovali, se také průběžně tvořila jeho podoba,“ vysvětluje Michal Tůma, který na Maxově žije s rodinou. Společné myšlence nakonec svoji energii věnovaly stovky lidí. To se podepsalo i na tom, jak velkým projektem se nakonec Stezka svobody stala.

"Mladí byli nejdřív šokovaní, když měli vzít do ruky hrábě nebo lopatu."

Společně #silnější

Proto loni na jaře zažádala Monika spolu se čtyřmi sousedy o grant v rámci projektu Dokážeme víc. „Od začátku jsme věděli, že chceme mládež co nejvíc zapojit. Proto jsme i to, jak hřiště vylepšit, vymýšleli společně. Nejdřív se drželi zpátky, ale postupně se, každý po svém, přidávali. Chodili s nápady, hledali různé tipy a vymýšleli, co by se jim nejvíc líbilo,“ popisuje Monika. Za 50 tisíc korun, které v rámci grantu Vlčiští od České spořitelny dostali, nakonec koupili workoutovou sestavu pro posilování a protahování. Obec nabídla pozemek a pomoc s technickým zajištěním.

Stavělo se ve volném čase. A i těchto brigád se místní teenageři účastnili. „Nejdřív byli šokovaní, když měli vzít do ruky hrábě nebo lopatu. Ale pomalu se do prací zapojili. A bez problémů zvládli vykopat i všechny díry pro ukotvení patek. Nakonec se ukázalo, že nejsou tak úplně marní, jak se tvářili,“ usmívá se Monika. Právě tahle stránka celého projektu ji prý těšila nejvíc. „Dali jsme našim puberťákům dobrý vklad, takové semínko.“ To, zdá se, úspěšně klíčí. Děti vzaly hřiště za své a dokonce ho teď samy udržují.

"Když do něčeho vložíte energii, věci se začnou dávat do pohybu a vyvolávat další děje."

Naše malé velké věci

Další změna je viditelná i na jejich fyzičce. „Většina z nich se nějakému sportu věnuje dlouhodobě. Přesto se na jejich kondici hodiny strávené na hřišti projevily. Jsou silnější, obratnější a provádějí mnohem složitější kousky. Naučili se krásně pracovat s vahou vlastního těla,“ pochvaluje si Monika.

Myšlenka komunitního projektu Dokážeme víc Nadace Via a Spořitelny ji prý oslovila nejen proto, že podporou vzniku „malých velkých věcí“ pomáhá společnosti. „Když do něčeho vložíte energii, věci se začnou dávat do pohybu a vyvolávat další děje,“ říká Monika a těší se, že ve Vlčicích možná dopadne i celková rekonstrukce hřiště, kterou připravuje obec. Debaty se vedou i o prvcích pro seniory, aby si měli kde odpočinout nebo jen tak popovídat. „Jestli naše akce do budoucna inspiruje děti nebo další sousedy se teprve uvidí. Každopádně to přineslo novou zkušenost nám všem. A na tom se dá stavět,“ uzavírá.

Autor: Marta Vokurková