Stezka na Horním Maxově měla lidem připomenout myšlenky svobody. Nakonec se sama symbolem svobody stala

Je 8. května, ale jaro byste na Horním Maxově vyhlíželi marně. Fouká ledový vítr a v mrazivém vzduchu se třpytí čerstvá vrstvička sněhu. Tady, na úpatí Jizerských hor nic neobvyklého. Být tu před dvěma sty lety, zdejší chalupy by byly až po první patro pod sněhem. Teď sem proudí stovky poutníků. Malí i velcí si přišli prohlédnout novou Stezku svobody, kterou místní vybudovali. Po dlouhé zimě plné covidových omezení se na závan svobody upřímně těšíme. To, jak silný prožitek to pro každého z nás nakonec bude, si však ráno ještě nedokážeme představit.

Drsnost zdejší krajiny dokazuje kronika maxovského rychtáře, kterou nechali místní přeložit z němčiny a na vlastní náklady ji vydali jako svědectví o životě původních obyvatel. Stihli to během první vlny covidu. „Předchozí dva roky jsme strávili budováním Stezky svobody. Loni na jaře jsme ji chtěli slavnostně otevřít. Vzhledem k omezením to nebylo možné, tak se někteří z nás začali věnovat nalezené kronice,“ vysvětluje zdejší obyvatelka Věra Dřevíkovská. 

Na slavnostní otevření musela Stezka svobody počkat celý rok. Dnes ráno se dočkala. A dočkalo se hlavně zhruba 150 místních nadšenců, kteří ji ve volném čase připravovali. 

Cizí sousedé

Stezka spojuje tři obce, které jsou historicky součástí jednoho města – Horní Maxov, Lučany nad Nisou a Jindřichov. Každý si může sám vybrat, kde svou cestu začne a kterým směrem se po okruhu vydá. Fakt, že stezka nemá ani začátek, ani konec, je prvním ze symbolů svobody, které nás dnes čekají.

My svůj výlet začínáme na Horním Maxově. Právě tady totiž myšlenka na stezku vznikla. Necháváme se vést malými kruhovými značkami na stromech v barvách trikolóry. Celkem jich 12 kilometrový okruh lemuje několik set. Přestože spojuje části města, povede nás většinou lesy a loukami. Lidé tu žijí odděleně a kvůli tvrdým podmínkám zdejší krajiny neměli nikdy příliš času na budování vřelých sousedských vztahů. Často se ani navzájem neznali. I tuto studenou atmosféru chtěli iniciátoři Stezky svobody prolomit.

„Proto je Stezka svobody občanský projekt, který není řízen jakoukoliv organizací nebo spolkem. Kdo ze sousedů chtěl, přidal se s pomocí nebo přispěl nápadem. Mnozí nabídli své profesní kvalifikace. Díky tomu, jak postupně lidé k projektu přistupovali, se také průběžně tvořila jeho podoba,“ vysvětluje Michal Tůma, který na Maxově žije s rodinou. Společné myšlence nakonec svoji energii věnovaly stovky lidí. To se podepsalo i na tom, jak velkým projektem se nakonec Stezka svobody stala.

Poslechněte si, jak Stezka svobody vznikala a jaké je společně dělat region v #silnější.

Mladí umělci

Celkem nás na okruhu čeká dvanáct unikátních zastavení. Nádherné žulové sloupky nesou na vrchu křišťálovou krychli připomínající kostku ledu. Kolem dokola jsou obtočeny kortenovými pásky s texty citátů o svobodě. Použitý materiál byl vybraný záměrně, žula je zde všude, najdete ji v základech každého domu, sklářstvím býval zdejší region proslavený po celém světě. „I proto se výroby krychlí ujala Uměleckoprůmyslová škola sklářská v nedalekém Železném Brodě. Její studenti také vytvářeli návrhy na grafické zpracování textů citátů. Chtěli jsme tak do myšlenky svobody zapojit i mladou generaci,“ říká Michal Tůma.

Na prvním zastavení, k němuž přicházíme, nás čekají slova Václava Havla. O kousek dál pak Petra Fialy z Mňágy a Žďorp, Oscara Wilda, Jana Pavla II. nebo Benjamina Franklina. Citáty se, jak jinak, týkají svobody. Ale co přesně říkají, neprozradíme. Protože, jak  vysvětlují tvůrci stezky, „pokud se chcete svobodě přiblížit, je pro to potřeba něco udělat. I kdyby to mělo být jenom to, že vstanete od stolu a jdete si obejít jedno zastavení“.

Srdcaři

Kousek odtud nás dnes, v den slavnostního zahájení, čekají otevřené dveře jedné z místních chalup. První z mnoha. Děti smaží a nabízejí poutníkům lívance s domácí marmeládou, dospělí čepují pivo, hraje kapela. O kilometr dál míjíme stánek s ukázkami prací zdejších sklářů, v lesích nad Lučanami nás skauti učí chodit po laně a na Ferdinandově kopci si děti mohou zaskákat v pytli nebo zkusit zručnost s tenisovou raketou. V Lučanech zdejší rodačka barvitě líčí pohnutou historii obce. A u kapličky svatého Františka se střídají písničkáři s kytarou.

Místní, kteří přijali Stezku Svobody za svou, si po celé její délce dnes postavili stánky nebo jen rozložili deky a ukazují kolemjdoucím pestrost zdejšího regionu. A my si, po zimě plné zákazů a omezení, živou hudbu i kontakt s ostatními lidmi naplno užíváme.

"Pokud se chcete svobodě přiblížit, je pro to potřeba něco udělat. I kdyby to mělo být jenom to, že vstanete od stolu a jdete si obejít jedno zastavení."

Místní i turisté

Pro všechny poutníky připravili organizátoři stezky i tištěného průvodce. Děti si v něm mohou plnit úkoly symbolických postaviček Maxíka a Jindřišky Lučanových. Dospělí se pak dočtou víc o každém z dvanácti zastavení. I o významu Lip Svobody, které jsou vysazené ve všech třech částech města. Právě tyto tři lípy, které tu lidé společně vysadili v říjnu roku 2018, totiž stojí za zrodem myšlenky vytvořit Stezku svobody. Kruhové lavičky v barvách státní vlajky, které jsou kolem každé z lip, pak byly předlohou pro turistickou značku celé Stezky. Navíc nabízí vítaný odpočinek. Kopcovitý terén sice uchvacuje svými výhledy, ale v nohách je cítit.

Dvanáctikilometrové kolečko nám nakonec trvá skoro celý den. Nestačilo by jej totiž v rychlosti proběhnout. Lidé se tu potkávají, baví, seznamují, společně čtou citáty na zastaveních. Místní, chalupáři i turisté zdaleka. Atmosféra svobody se intenzivně prolíná celým dnem.

Končíme opět na Horním Maxově. Sníh už roztál. Ale spíš než slabé jarní slunce, které jen zřídka vykoukne zpod mraků, za to může zdejší energie. Nadšení, chuť tvořit a láska k životu a ke svobodě minimálně dnes ukázaly, že hravě zvládnou prolomit jakoukoliv ledovou krustu.

"Jsem lufťák zamilovaný do Horního Maxova," přiznává se Zbyněk Pela ze Spořitelny.